1. kapitola Nejkrásnější z písní Šalomounových. Opoj mne polibkem svých rtů. Vždyť nad víno je milování tvé. Tvé oleje jsou vůní proslulé a jméno tvé je olej nejjemnější. A proto dívky tebe milují. Jen vleč mne za sebou a spěchejme. A do svých komnat, králi, uveď mne. V tobě se radujme a plese jsme. pochvalujíce, že nad víno je milování tvé a po zásluze tebe milují. Jsem snědá, ale půvabná, dcery jerušalémské, jak stany v Kédaru, jak houně kmene Salmi. Nehleďte, že snědá jsem a že mne slunce ožehlo. Rozhněvaní synové matky mé přikázali mi hlídat vinice a viničku svou nehlídala jsem. Řekni mi, ty, kterého z duše miluji, kde budeš stádo pást? Kde o polednách budeš tábořit? Pročpak bych měla tu jen pobíhat nad stády druhů tvých? Jestliže sama nevíš to, ty nejkrásnější z žen, vyjdi si jen po stopách ovcí stád a hlídej si ta svoje jehňátka nad kolibami pastýřů. Ke klisně vozů faraonových připodobnil jsem si tě, milá má. Půvabné jsou tvé skráně s třásněmi a šíje pod šňůrami perel. Řetízek zlatý ti udělám posetý stříbrem. A dokud král je na svém lehátku, můj nard svou vůní vydává. Voničnou z myrhy je můj miláček a v noci mezi mými prsy spočívá. Hrozníčkem Hemy je můj miláček, v révoví vinic Engedi. Jak krásná jsi, má milá, jak krásná jsi. Tvé oči třpytí se jak holoubci. Jak krásný jsi, můj milý, jak líbezný. Už se nám naše lůžko zelená. V paláci z větví cedrových, pod střechou cypřišů. 2. kapitola Jsem šajrán šáronský. Jsem lilie kvetoucí v údolí. Jak lilie v trnitých křoviskách je moje milá mezi dcerkami. Jako štěp mezi stromy planými je milý můj mezi mládenci. Do jeho stínu jsem si ráda usedla. Mým ústům bylo sladké jeho ovoce. Do viničního domku mne pak zavedl a praporcem byla mu láska nade mnou. Posilněte mne kusem rozinek a navraťte mi síly jablky, neboť jsem láskou nemocná. Pod hlavou mou je jeho levice a pravicí mne objímá. Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, při gazelách, při laních bázlivých, běda vyrušíte-li lásku mou a chraňte se budit ji, dokavad nebude chtít. Slyšte, můj milý, vizte, již přichází. Skáče po horách, tančí po pahorcích. Podoben gazele je milý můj anebo kolouchu. Vida ho, už tu postává u naší zdi a dívá se k nám do oken i mříží prohledá. A počna mluvit, praví milý můj: Vstaň, milá má, má spanilosti, pojď. Vždyť zima minula, čas dešťů ustal již a odešel. Květy se ukázaly na zemi. Čas zpěvu nastává. Hrdliččin hlas se u nás ozývá. Smokvoň již dává jarní plody své, květ révy za voněl. Vstaň, milá má, spanilosti má, pojď. Holubice má z propastí a skal, z úkrytu nad srázem, dopřej, ať zahlédnu tvou tvář i hlas tvůj zaslechnu. Neb lahodně mi zaznívá tvůj hlas. A krásná je tvá tvář. Schytejte nám lištičky, lištičky maličké, které nám podrývají naše vinice, když jejich keře právě rozkvetly. Můj milý patří mě, já jeho jsem a pase v liliích. Až odvane den a prchnou stíny, obrať se, milý můj, a buď jak gazela štíhlá či kolouch mladičký na horách béterských. 3. kapitola Na lůžku za nocí jsem hledala toho, kterého z duše miluji. Hledala jsem ho, ale nenašla. Vstanu a město proběhnu po uličkách a po ryncích hledajíc toho, jehož z duše miluji. Hledala jsem ho, ale nenašla. Našly mne hlídky obcházející po městě. Neviděli jste toho, jehož miluji? Však sotva jsem je minula, našla jsem toho, jehož miluji. Už ho držím. Už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu matky své a do světnice té, která mne zrodila. Zapřísahám vás, dcery Jeruzalémské, při kazelách, při laních bázlivých, běda vyrušíte-li lásku mou, a chraňte se budit ji, dokavad nebude chtít. Kdo je ta, která z pouště stoupá k nám, jako sloup dýmu, který je provoněn myrhovým kadidlem a nejjemnějším ze všeho, co možno koupit? Ejhle, lože Šelómovo, šedesát rytířů u něho, nejstatečnějších z Izráele. Všichni jsou mečem ozbrojeni, v boji vycvičeni. Každý má meč svůj po boku, na děsy noční. Král Šelómo dal zhotovit lehátko z cedrů libanonských. Sloupky dal udělat ze stříbra, opěry ze zlata, sedadlo z nachu a jeho střed dal pobít ebenem. Vyjděte, dcery Jerušalémské, pohleďte, dcery Sijónské, na krále Šelóma. Má věnec na skráních, kterým ho matka věnčila v den jeho svatby, v den, kdy jeho srdce zaplesalo.

---

4. kapitola Tvůj zrak se třpytí jako holoubci ve stínu závoje. Tvé vlasy jsou jako stádo koziček, které se vlní svahy gyláckými. Tvé zuby jsou jako ovce před stříží, když vyšly z koupadla, a všechny budou míti dvojčátka, a neplodná z nich není ani jediná. Jak karmínová šňůrka jsou tvé rty a ústa tvá jsou spanilá. Tvá skráň je prasklý granátový plot ve stínu závoje. Jako věž Dávídova je tvá šíj z ochozy kolem, a tisíc štítů na ní zavěšeno, a vesměs štítů rytířských. Tvá ňadra jsou jako dvě mláďátka, dvojčátka gazelí, která se pasou v liliích. Až odvane den, a prchnou stíny, půjdu si nahoru Myrhovou, pahorek kadidlový. Vše na tobě je krásné, milá má, a není poskvrny na tobě. Přijď s Libanónu, má nevěsto, přijď s Libanónu. Sestup s vrcholku Amány, s vrcholku Senýru a Chermónu, ze slují lvů, z hor pardálů. Uzmula si mé srdce, sestro nevěsto, uzmula si je jedním pohledem, jen pouhým amuletem na šíji. Co krásnějšího nad tvé milování, sestro má nevěsto, oč lepší nad víno je milování tvé. Vůně tvých olejů nad všechny balzámy, rty tvoje rosí med, má nevěsto, a s mlékem met je pod tvým jazykem. A vůně tvého šatu je vůně Libanónu. Zahrado zavřená, má sestro nevěsto, zahrado zavřená, prameni zapečetěný. Tvůj klín je sad granátovníků a v něm vzácné ovoce. Héna i nard, nard i šajrán, puškvorec i skořice se všemi stromy kadidlovými, myrha a aloe se všemi nejlepšími z balzámů. Prameni zahradní, studno vody živé, tekoucí z Libanónu. Procitni, vánku severní, duj větře jižní, prověj mou zahrádkou, nechť vanou její vůně, a přijde miláček můj do své zahrady, pojísti ovoce ze vzácných plodů jejich. 5. kapitola Vešel jsem do své zahrady, sestro, má nevěsto, a natrhal si myrhy s balzámem, a jedl med i plást, i vína s mlékem napil se. Jezte přátelé, pijte a opojte se milováním. Spím, ale moje srdce bdí, slyš, milý můj klepe. Otevři, sestro, milá má, holubice má čistá, má hlava je plná rosy, a vlasy moje noční krůpějí. Svlékla jsem sukni svou, proč mám ji opět oblékat? Umyla jsem nohy své, proč mám je znova pošpinit? Můj milý protáhl svou ruku otvorem, a vnitřnosti mé vzedmuly se ve mně. Vstala jsem, abych otevřela milému. V tom z mých rukou myrha odkapává, i z mých prstů myrha rozetřená na rukojeti závory. Otevřela jsem milému, však miláček můj uhnul a je pryč. Hrdlo se mi sevřelo, když mizel. Hledala jsem ho, ale nenašla. Volala jsem ho, ale neozval se. Našly mne hlídky obcházející po městě, zbyly mě, stloukly mě a přehoz strhly mi hlídači hradeb. Zapřísahám vás, dcery Jerušalémské, jestliže naleznete mého miláčka, co zvěstujete jemu, že jsem nemocná láskou. Co je tvůj miláček z milých nejmilejších, ty nejkrásnější z žen? Co je tvůj miláček z milých nejmilejších, že takto nás zapřísaháš? Milý je krev a mléko a nezaniká mezi tisíci. Jeho hlava je jako zlato ryzí, kučery jeho jsou trsy plodů palmových, černé jak havran. Oči jeho jsou jako holoubci při řečištích plných vod, koupají se v mléce sedíce nad hojností. Tváře jeho jsou jako záhon balzámu, na kterém rostou vůně. Jeho rty lilie, rosící myrhu tekutou. Ruce jeho prstence zlaté, vykládané taršíšem. Břicho jeho je kus slonoviny, vykládané lazurem. Lýtka jeho sloupy mramorové na zlatých deskách. Postavou je jak Libanon, ztepilý je jak cedry. Půvab jeho jak mísa sladkostí a celý on je jako klenot. To je můj milý, to je přítel můj, dcery Jerušalemské. 6. kapitola Kam odešel tvůj miláček, ty nejkrásnější z žen? Kam zamířil tvůj miláček, bychom jej mohli s tebou hledati? Do své zahrady sestoupil můj milý, nad záhon balzámu. Do zahrad přišel pást a trhat lilie. Já jeho jsem a miláček je můj a pase v liliích. Jsi krásná, milá má, jak Tyrsa a jako Jerušalém půvabná, hrozná jak hvězda války. Odvrať své oči ode mne, neboť mnou otřásly. Tvé vlasy jsou jak stádo koziček, které se vlní svahy gyláckými. Tvé zuby jsou jak ovce před stříží, když vyšly z koupadla a všechny budou míti dvojčátka a neplodná z nich není jediná. Tvá skráň je prasklý granátový plot ve stínu závoje. Šedesát královen má král a osmdesát souložnic a dívek bezpočtu. Jediná je má holubice čistá, jediná dcera matky své a drahá té, která ji zrodila. A dívky spatřivše ji praví. Šťastná jsi! Královny i souložnice! Sláva tobě! Kdo je tak, která vystává jako zora, jako luna krásná, jako slunce zářivá a hrozná jako hvězda války? Do ořechové zahrady jsem sestoupil, podívati se na svěží kvítí z údolí, podívati se zda réva vypučela a granátovníky vykvetly. Aniž by to má duše věděla, položila mne do vozů aminábídových.

---

7. kapitola Tancuj, tancuj, Šulamít, tancuj, ať na tě můžem patřiti. Co uvidíte na Šulamít tančící s meči? Jak krásné jsou tvé nohy v střevíčkách, princezno. Křivky tvých boků jsou náhrdelníky dílo rukou umělcových. Tvůj klín je mísa vykroužená, nechť nechybí v ní víno. Břicho tvé stoch pšeničný vroubený liliemi. Tvé prsy jako dvě máďátka, dvojčátka gazelí. Tvůj krk je věž ze slonoviny. Oči tvé rybníky Chešbónu u brány Batrabím. Nos tvůj je jako věž libanonská shlížející na damašek. Tvá hlava na rameni jako karmel a vrkoče tvé hlavy jako nach. I krále je možno spoutat kadeřemi. Jak krásná jsi, jak příjemná lásko v rozkoších. Tvá postava je palmě podobná a prsy tvé hroznům. I řekl jsem, vylezu na palmu, zmocním se plodů jejích. A nechť jsou tvé prsy hrozny révové a dech tvůj voní jablky. Ponebí tvé je víno nejlepší, které jde k duhu tvému miláčku. Rty, zuby jeho svlažující. Jsem svého milého a jeho vášeň na mne doléhá. Pojď, milý můj, vyjdeme do polí a v keřích heny přenocujeme. Půjdeme časně ráno do vinic podívat se zda pučí réva. Zda květ se otevřel a granátovníky již vykvetly. Tam dám ti lásku svou. Pokříny svou vůni vydali. U našich vrátek všechno vzácné ovoce. Všechno vzácné ovoce, staré i nové, které jsem schovala jen pro tebe. 8. kapitola Kež bys byl jako bratr můj, který pyl z prsu matky mé, potkala bych tě na ulici a políbila, a nikdo by mě nesměl pomlouvat. Vzala bych tě a přivedla do domu matky své, abys mě poučil a dala bych ti píti vína kořeněného, šťávu svého granátového jablka. Pod hlavou mou je jeho levice a pravicí mě objímá. Zapřísahám vás, dcery jerušalemské, při gazelách, při laních bázlivých, běda, vyrušíte-li lásku mou a chraňte se budit ji, dokavad nebude chtít. Kdo je ta, která z pouště stoupá k nám a opírá se o svého miláčka? Pod jabloní jsem si tě probudil, kde počala tě matka tvá a počavši tebe porodila. Tiskni mne jako prsten na své srdce a jako pečeť na své rameno. Mocné jako smrt je milování a jako šéol nezlomná je vášeň. Žár její je žár ohně a plamen Hospodinův. Zátopy vod nemohou lásku uhasit a proudy řek ji neodplaví. Kdyby někdo za lásku nabízel všechno, co chová v domě svém, odmrštěn bude s pohrdáním. Máme sestřičku maličkou a prsů dosud nemá. Co máme dělat s naší sestřičkou v den, kdy se budou o ní ucházet? Jestliže hradbou je, cimbuří stříbrné na ní vystavíme. Jestliže bránou je, připevníme na ní desku cedrovou. Já jsem hradba a prsy mé jsou věže. Tehdy jsem se stala v očích jeho tou, která dává klid. Vinici kdysi měl král Šélomó v Bál Hámonu a svěřil vinici svou hlídačům. Za její ovoce by každý dal tisíc stříbrných. Však moje vinice je přede mnou. Nech si své stříbro, králi Šélomó, i ty dvě stovky pro hlídače úrody. Ty, která sedáváš si v zahradách, jejímuž hlasu naslouchají přátelé, dej, ať i já ti mohu naslouchat. Pospěš, můj miláčku, a buď jak gazela a nebo kolouch na horách balzámových.

---